Martin Beck

šel do obývacího pokoje, naslouchal u dveří k manželčině ložnici a uslyšel její tiché pochrupování. Opatrně roztáhl gauč, rozsvítil nástěnnou lampu a stáhl roletu. Koupil gauč nedávno a vystěhoval se ze společné ložnice pod záminkou, že takhle nebude ženu budit, když přijde pozdě v noci domů.
Namítla, že přece pracuje někdy až do rána a pak spí ve dne, takže bude v obývacím pokoji překážet. Slíbil, že v takových případech bude překážet v ložnici, kde to ve dne nebude tak vadit. Spal v obývacím pokoji už měsíc a klapalo to.
Jeho žena se jmenovala Inga.
V posledních letech se navzájem odcizili a pociťoval určitou úlevu, že nemají společnou ložnici. Někdy se kvůli tomu trápil, ale po osmnáctiletém manželství se už na tom zřejmě nedá nic změnit. Časem přestal dumat, čí vinou k tomu vlastně došlo.